Cestě 121 nakreslila obrázek Kateřina Hoňková, 8 let, Hradec nad Moravicí.

Otec Vojtěch si poprvé po letech mohl číst Bibli - tu s velkými písmeny, jež dobře vidí. Otec Vladislav žije na faře sám. Jak říká, náramek pro přivolání pomoci má v noci na ruce a je klidnější. Fara otce Jaroslava vyhořela, ale on o zázemí nepřišel. Až se fara opraví, bude opět sloužit jemu i farníkům. Otec Zdeněk má znovu svůj domov a novou chuť do života. Bolestné období beznaděje a zklamání je pryč a on už opět slouží bohoslužby a je šťastný. Otec Jan se už nebojí schodů na své staré faře. Proč taky. Má sedačku i jistotu, že fara zůstane jeho domovem.

Za jediný rok činnosti pomohla Cesta 121 čtyřem desítkám kněží a poskytla pomoc v celkové výši dvou milionů korun. Chceme z celého srdce poděkovat za obětavou práci všem, kteří se nezištně starají o staré kněze a dávají jim možnost dožívat v jejich domácím prostředí.

Děkujeme i obětavým pracovníkům kněžských domovů, kteří pečují o kněze s obdivuhodným nasazením a láskou. V neposlední řadě děkujeme každému, kdo jakýmkoli způsobem projevuje zájem o pastýře, kteří třeba už nedojdou k oltáři a nedokážou pokleknout před svatostánkem, ale Krista si nesou v sobě, a také my v nich odlesk Boží lásky spatřujeme. Požehnaný čas naplněný adventním pokojem přejí Více najdete v příloze Katolického týdeníku č. 50/2009, kterou najdete ZDE.

Naše cesta je zatím nevyšlapaná...

Chceme pomáhat stárnoucím kněžím. S touto myšlenkou přišlo před půl rokem občanské sdružení Cesta 121 a jeho činnost vzbudila mezi lidmi hned od počátku široký ohlas. "Před ‚startovním výstřelem' jsme očekávali, že půjde spíše o klidný běh na dlouhou trať, ovšem už po pár metrech bylo jasné, že bude třeba nasadit tempo sprintera a uchovat si vytrvalost maratonce," popisuje s úsměvem začátek činnosti Cesty 121 její spoluzakladatel, převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek.

Podle něj reagují kněží na pomoc sdružení mnohdy až dojemným způsobem. Nejdříve bývají zaskočeni, že si právě na ně někdo vzpomněl, a připadá jim nepatřičné, že by měli přijmout nabízenou pomoc. Když se s tím postupně vnitřně vyrovnají, více než poskytnutá zdravotní pomůcka je těší skutečnost, že jim někdo pomoc vůbec nabídl. "Když s kněžími hovoříme, je vidět, jak moc pro ně naše pomoc znamená. Z pomůcek mají samozřejmě radost, ovšem tím nejdůležitějším je pro ně vzkaz, který jsme jim přinesli: Otče, nezapomněli jsme, že jste tu, stále jsou lidé, kterým na vás záleží," popisuje převor Siostrzonek dosavadní zkušenosti "z terénu".

KNĚZ RADĚJI DÁVÁ, NEŽ PŘIJÍMÁ
Ekonom sdružení Martin Steiner v této souvislosti upozorňuje, že je důležité nabízet pomoc s velkým taktem a citlivostí. "Například náklady na schodišťovou sedačku se pohybují kolem 250 000 Kč. Když kněz vidí, kolik peněz by taková pomoc stála, může mít vnitřní problém ji přijmout," říká Steiner. Velmi pak záleží na spolupráci s biskupem nebo vikářem, kteří se s knězem dlouho znají a obvykle je pojí pouto přátelství. "Kněžská duše je zkrátka zvyklá spíše dávat, než přijímat," potvrzuje ekonomova slova šéfredaktor KT a předseda sdružení Antonín Randa. "Když jsem nedávno předával pomůcky jednomu knězi v západních Čechách, musel jsem si od něj vzít aspoň ‚na benzín', jinak by mě snad ani nepustil domů. Nechtěl být jen v roli přijímacího a toužil se za pomoc Cesty nějak odvděčit," vzpomíná s úsměvem Randa na jedno z milých setkání.

Cesta 121 je teprve na začátku putování. A jak její zakladatelé přiznávají, lidské příběhy, jichž se za dobu své činnosti dotkli, jsou někdy tak křehké, že se o nich nedá příliš psát. Pár "uveřejnitelných" se však přeci jen našlo, a tak mohla vzniknout i příloha v Katolickém týdeníku č. 24/2009, kterou najdete ZDE.